…aby byl zármutek snesitelnější

Led 29 2018

Růžena Vosičková z Prahy 9 (jméno změněno redakcí) zná všechny skoky a přemety zármutku. Žije s ním již pět let. Je to právě tak dlouho, kdy jí manžel zemřel v 68 letech před očima na srdeční infarkt. A sotva o rok později zemřel náhle její starší syn.

Neustupující zármutek, při němž si příbuzní a známí začnou dělat starost

Na začátku byla soustrast s obětí zármutku velká. Během let se ale proměnila ve starost. Mnozí známí a příbuzní nerozumějí, proč Růžena každý týden dochází k rodinné hrobce na strašnický hřbitov. Při po tolika dnech jí začnou lehce kanout na tvářích slzy. Její mladší syn se mnohdy ptá, zda jeho matka netrpí depresí. Ale třiasedmdesátiletá žena o tom ví své. Říká o sobě, že je skutečně spokojený člověk s naplněným životem. Má velký okruh přátel, ráda se směje, stará se o své koníčky, nachází útěchu v hudbě a cítí se dobře ve svém novém bytě. Zármutek se však vrací stále znovu ve vlnách.

Při zármutku potřebu každý svůj čas

Stejně jako ostatní lidé, kteří truchlí kvůli pozůstalým, trpí také Růžena tím, že o svých pocitech ve skutečnosti shutterstock_618610643nemůže s nikým hovořit. I když to nikdo navenek nemyslí zle, je převažující názor v naší společnosti takový, že po dvanácti měsících by měl člověk mít za sebou to nejhorší v souladu s tím, že předchozí rok byl rokem smutku. Přitom je to často naopak. Skutečně to zlé přichází pro mnohé až potom. O tom ví i psychologové a duchovní, kteří řadu let poskytují truchlícím pomoc.

Psycholožka Jana S. tvrdí, že v naší společnosti obecně chybí pochopení pro truchlící. My jsme rychle hotovi s tím, když něco není v pořádku u nás doma nebo v práci. Smutek však může trvat mnoho let. Smutek, který se znovu objevuje ve vlnách, nemá nic společného s depresí. Důležité je, aby měli postižení svůj život pevně ve svých rukou, přinášel jim pozitivní momenty a mohli ho spokojeně žít.

Pozůstalí se často bojí vyjádřit své pocity

Každý překonává ztrátu svého milovaného člověka jiným způsobem. Záleží na tom, jak traumatizující byly okolnosti smrti, jaké ztráty musel už truchlící prožívat. Tyto a další faktory hrají roli. Mnozí lidé přijímají rány osudy podstatně rychleji, jiní uzavírají svou bolest před okolím. A u mnohých se předtím potlačovaný zármutek začne projevovat teprve o mnoho let později. Paní Hannelore zemřel manžel po téměř 50 letech manželství, jen dva měsíce po diagnose maligního tumoru. Nikdy by ovšem 71-letá žena svým dospělým dětem nevyprávěla, že mnohdy pociťuje, jak tatínek stojí v bytě přímo za ní.

Výměna zkušeností dělá dobře

Ale paní Hannelore první krok ke zvládnutí své ztráty již učinila. Začala psát o svých pocitech a vzpomínkách na svém blogu s názvem kavárna pro truchlící. Konkrétně v mnichovské čtvrti Hadern, kde se každý třetí čtvrtek v měsíci pozůstalí střetávají k diskusi v kruhu.

Co činí vdovám a vdovcům zármutek snesitelnější

Mluvení pomáhá. Pro zbavení bolesti, je důležité ji vytlačit. Rituály v přechodném období mohou přinést úlevu. Je dobré zapálit kousek svíčky pro zemřelé, napsat mu přání k narozeninám na kámen a vhodit ho do řeky anebo napsat mu dopis a pak ho spálit.

Hledat včasnou pomoc. Kostely, hospice, občanská sdružení, mnohé pohřební služby a instituty nabízí pomoc při žalu a mohou v případě potřeby zprostředkovat odbornou pomoc. I domácí lékař může být partnerem pro rozhovor, neboť pozůstalí trpí často tělesně a onemocní.

Vytvořit si nový vztah k zesnulému. Důležité je přiřadit zesnulému nové pevné místo ve vlastním životě. Zde pomáhají rovněž rituály a místa vzpomínek. Je dobré pro zesnulého v bytě najít místo – fotografii umístit na nábytek, uspořádat roční setkání s přáteli v den narozenin zesnulého, zasadit nový strom v případě, že není hrob, napsat vzpomínky, a nebo pro něj posmrtně pro něj založit fotoalbum.

Autor:

-jpo- Zpracováno podle domácích a zahraničních zdrojů

info@penzista.net

 

 

Počet komentářů: 0

Napsat komentář