Cena Via Bona patří těm, kteří skutečně pomáhají

Říj 21 2016

Nadace Via včera na slavnostním vyhlášení ocenila ty, kteří nezištně pomáhají druhým a své okolí mění k lepšímu. Letošní vítězové Ceny Via Bona za sebou mají tak poutavé životní příběhy, že vám jedno vyprávění přinášíme zde…

Zdeňka Mocňáková:

Pomáhat jde i z invalidního vozíku, díky svému hendikepu tělesně postižené i seniory lépe chápu.

Když jsem v pětadvaceti letech skončila na vozíku, neptala jsem se osudu „proč zrovna já“, rovnou jsem se vrhla do nové životní etapy. Stejně pozitivně se teď snažím motivovat i další lidi, kterým nemoc či úraz znemožňují normálně chodit.

Moje cesta k pomoci druhým začala už v mém raném dětství. Žila jsme s babičkou a dědečkem, který byl nevidomý, a se sestrou trpící epilepsií. Byla jsem tedy od narození vedena k tomu, že si vzájemně musíme pomáhat. Po základní škole jsem studovala zdravotní školu, ale kvůli nemoci jsem ve zdravotnictví nakonec zůstat nemohla. Diagnostikovali mi totiž roztroušenou sklerózu, následovaly dvě operace páteře a od 25 let jsem upoutána na invalidní vozík.

Když mě tenkrát před lety propustili už na vozíku z nemocnice, hned jsem se začala zajímat o to, kde mohu být užitečná. Přihlásila jsem se do bývalého Svazu invalidů a od té doby věnuji většinu svého času pomoci lidem, které potkal podobný osud jako mě, tedy invalidním nebo tělesně postiženým.

Pamatuji si, že jsem se v prvních letech na vozíku cítila, že vlastně tak trochu obtěžuji zdravou společnost. Někdy mi to bylo líto. Ale řekla jsem si, že život přeci nekončí! To samé říkám i mladým lidem po vážném úrazu, se kterými se občas setkávám. Život na vozíku je plný překážek, ať už těch fyzických nebo duševních, ale dá se žít naplno a myslím, že i já jsem toho důkazem. Sama si neumím představit, že trávím dny doma mezi zdmi. Potřebuji kontakt s lidmi, a toho mám ve své práci naštěstí dostatek.

V prvních letech své invalidity jsem se často setkávala s tím, že taxikáři nechtěli přepravovat vozíčkáře. Stalo se mi, že taxikář odmítl přijet, protože se mu nechtělo pomáhat s vozíkem. V roce 2007 mi v hlavě bleskl nápad na Senior Taxi určené pro vozíčkáře a všechny, kteří potřebují při vstupu do auta asistenci. Sehnali jsme tedy speciálně upravené auto, zaměstnali ochotnou a usměvavou řidičku a vyrazili do ulic! Služba je mezi invalidy a staršími občany města velmi oblíbená. V roce 2015 jsme přepravili celkem 800 osob a najeli 21 000 kilometrů. Nevýhoda je, že stále máme jen jedno auto. Řidička přitom funguje i jako asistentka, někdy lidem doveze léky z lékárny, jindy jim skočí na poštu nebo do knihovny. Druhé auto by se tedy určitě hodilo.

Podobné služby naštěstí začínají fungovat po celé republice. Spousta lidí mi volala, že by o podobnou věc měli zájem a zda bych jim řekla, jak naše služba začínala a co jsme pro to udělali. V Hostivicích u Prahy třeba funguje služba, která přepravuje i ležící klienty. Ta se také přijela inspirovat k nám.

Kromě Senior Taxi mám ještě další nápady. Chtěla bych dosáhnout toho, aby existovalo podporované bydlení pro lidi, kteří odchází z nemocnice po úrazu s invaliditou. Tedy aby mohli rovnou začít bydlet ve vhodně upraveném bytě.

Život na vozíku mi něco dal i něco vzal. Nemám žádné velké sny, naučila jsem se radovat z maličkostí. Chodím ráda do přírody a ráda cestuji. Nejraději mám ale svou práci, která je takové moje dítě. Jsem šťastná, že mi stále zdraví dovolí dělat to, co mi přináší radost a přitom pomáhat druhým.

http://www.nadacevia.cz/viabona

Cenou Via Bona chceme vyzdvihnout inspirativní příběhy dárcovství a dobročinnosti a poděkovat všem, kteří nezištně pomáhají druhým, věnují svůj čas, energii, peníze či zkušenosti pro dobrou věc – všem, kteří mění své okolí a společnost k lepšímu.

 

Autor: PR.Konektor
klara.conkova@prkonektor.cz
Počet komentářů: 0

Napsat komentář