Psychoterapie pro onkologicky nemocné

Každé onemocnění, tím spíše onemocnění závažnou, život ohrožující chorobou, znamená pro člověka ztrátu dosavadních jistot, ohrožení všech zvyklostí a přesvědčení, o která se do té doby opíral. Je to jistě současně příležitost, přestat být na těchto jistotách závislý a udělat svůj život svobodnější. Ale toto prohlášení samo o sobě nemocnému člověku zpravidla není příliš užitečné. Musíme si uvědomit, že je to především životní situace bolestná a náročná, subjektivně logicky neprožívaná právě pozitivně, spojená se spoustou obav a strachu, plynoucích právě z předpokladů nemocného, z jeho očekávání a z významu, jaký on sám své nemoci dává.

Trápení díky představám a očekáváním

To, čím se v životě trápíme, co nám působí trýzeň a utrpení, nejsou fakta nebo nějaké objektivní skutečnosti, jsou to právě naše představy, významy, jaké faktům dáváme a očekávání, která jsou s fakty spojena. Není to sama bolest nebo konkrétní omezení, ale strach z bolesti a přesvědčení o tom, že okolnosti jsou omezující, vědomí toho, co by bylo jinak, nebýt nemoci apod. A právě tady je obrovské pole působnosti pro psychoterapii, která pomáhá nemocným netrápit se zbytečně, zorientovat se v nové životní situaci a žít i přes nepříznivou prognózu smysluplný a naplněný život. Ať to zní jakkoli paradoxně.

Vyrovnání se s fakty

Je nutnou lidskou potřebou dávat faktům smysl, a ten se může v psychoterapeutickém procesu proměňovat. V člověku, jehož jednoznačné a definitivní soudy o sobě a své chorobě byly zrelativizovány takovýmto význam proměňujícím rozhovorem, je pak zpravidla mnohem snadnější objevit zdroje k vypořádání se s nepříznivými vlivy a rozhodování se o svém dalším bytí. Vyrovnání se s faktem vlastní smrtelnosti, s vědomím toho, že to, co má člověk ze života před sebou je jakýmsi způsobem časově ohraničeno, je podmíněno rozpuštěním sebezničujících přesvědčení o nespravedlnosti takového údělu, o vlastním zavinění apod. V tomto smyslu přispívá psychoterapie ke smíření se s nevyhnutelným, současně je však také obrovským příspěvkem ke schopnosti pacienta spolupracovat na léčbě a aktivně se podílet na svém případném uzdravení.

Nemocný jakoby splynul se svou nemocí

Nemoc, jako by předurčovala specifická členství v sociálních systémech, specifickou roli, jednoduše řečeno, dotyčný člověk je najednou ve všech společenstvích za nemocného, a to jak ve společenstvích, ve kterých se dosud pohyboval, tak v nových, vznikajících právě v souvislosti s chorobou. Nemocný jakoby splynul se svou nemocí a přestal být vším tím, čím dosud býval. Přispívají k tomu jak ohledy okolí, tak dobře míněné rady zdravotních pracovníků typu: „…teď na všechno zapomeňte, nejdůležitější je, abyste se uzdravil.“ Člověk však sám o sobě nikdy není problémem nebo nemocí. Proto považujeme za užitečné využití externalizačních terapeutických postupů, v jejichž důsledku je pak nemoc vnímána jako více či méně důležitá okolnost v pacientově životě, ale vždy pouze okolnost, tedy něco mimo člověka samého. Takové oddělení umožňuje dotyčnému být taky něčím jiným než pacientem. Nemoc sama o sobě člověka naštěstí nezbaví jeho rolí – stále bude dítětem nebo rodičem, kolegou, přítelem nebo odpůrcem někoho…Bylo by chybou nechat vše ostatní ustoupit do pozadí. Tyto role jsou podstatou prožívání sebe sama, umožňují kontinuitu a mohou být zdrojem uspokojení, bez ohledu na okolnost nemoci.

Cílem psychoterapie je vrátit nemocnému autorství vlastního života

Jde o to, aby člověk zůstal protagonistou svého vlastního příběhu a nestal se figurkou na hracím poli někoho jiného, kdo jím táhne dle vlastního plánu, jako by on sám neměl vůli nebo kompetence o sobě rozhodovat. Takové jednání, byť dobře myšlené, zbavuje nemocného lidské důstojnosti a dělá z něj oběť. Cílem psychoterapie je vrátit nemocnému autorství vlastního života. Tedy něco přesně opačného.

Potřeba mít víc informací

Často se při své práci s nemocnými setkávám s potřebou mít víc informací. Lékaři obvykle nepodávají pacientům informace v dostatečné míře a dost srozumitelně, aby se tyto pro ně mohly stát zdrojem adekvátních očekávání a z toho plynoucích odpovědných rozhodnutí o svém osudu. Ale i když se nemocným informace dostanou, samo o sobě to nestačí. Terapeut je zdrojem podpory a povzbuzení, nutné k tomu, aby si nemocný vytvořil k informacím vlastní postoj, teprve ten mu pak může být návodem k chování v nové, nejisté situaci. Má-li jasno ve svých postojích, může se nemocný, ač ohrožen na životě, cítit psychicky v bezpečí a klidný.

Choroba se dotýká také všech kolem

Nejen samotným nemocným však choroba komplikuje život. Nepříznivá situace se dotýká všech kolem a nejvíce zpravidla těch nejbližších osob. I ony mají svoje obavy, potřeby a očekávání, s chorobou spojená. Zkoušce je vystaveno fungování nepsaných pravidel v rodině a nakonec ve všech vztazích. Jelikož se představy o tom, jak by kdo měl v takové situaci vlastně fungovat, u jednotlivých účastníků většinou liší, dochází ke krizím a přehodnocování vztahů zrovna v době, kdy by bylo žádoucí se o ně opřít jako o něco stabilního. Skutečnou pomocí může být v takovýchto chvílích rodinná terapie. I příbuzní nemocných a jejich blízcí mají dobrý důvod a současně příležitost mluvit o svých emocích a potřebách. Jde o záležitosti citlivé a důležité pro všechny zúčastněné, a tak je psychoterapie šancí i pro ně.

Autor:

MUDr. Olga Kunertová předsedkyně a odborná garantka zapsaného spolku Gaudia proti rakovině o.s. www.gaudiaprotirakovine.cz mail: kunertova@gaudiaprotirakovine.cz telefon: 603 267 514