Jak se dá vyhnout sporům o dědictví

Zář 03 2015

Komu se jedná o dědictví, dostává se často do konfliktu s pozůstalými. Jak je možné se těmto konfliktům vyhnout?

 

Proč reagují dědicové často tak emocionálně?

 

V dědických právních sporech často pokračují stávající rodinné konflikty. Rozdělování zděděného majetku tyto konflikty ještě zřetelněji posiluje. Konflikty se nejvíce projevují mezi dětmi pozůstalých, kteří po sobě zanechali majetek. Rodiče by měli sepsat závěť. Zde by mělo být přesně určeno, jaká část majetku a komu co připadne. Závěť stačí sepsat na kus papíru, vlastnoručně podepsat a hlavně nezapomenout napsat datum. Závěť může být totiž sepsána znovu a platí vždy poslední verze. Ten, kdo po sobě zanechává majetek, by měl vědět, kde závěť zanechal. Optimální je samozřejmě uschovat ji u notáře. Není to ovšem podmínkou. Pokud ovšem závěť není, majetek je rozdělen dle zákona.

 

Děti dědí vždy

 

I když rodiče na své děti v závěti zapomenou a rozhodnout se jim žádný majetek nezdědit, děti zkrátka nepřijdou. Mají nárok na část zděděného majetku. Dědit mohou také vnuci a pravnuci. Patří mezi tzv. neopomenutelné dědice. Nezletilé děti přitom získají celý svůj podíl a zletilým dětem připadne polovina zákonného podílu. Děti nedědí majetek v případě, že byli vyděděni. Tento postup má však své jasné podmínky. Vydědit dítě a zbavit ho tak zděděného majetku nelze jen tak, například jen kvůli tomu, že má jinou oblíbenou barvu nebo je jiného náboženského vyznání nebo sympatizuje s jinou politickou stranou. Vydědění má své podmínky.

 

Podmínky vydědění

 

Dítě vám neposkytlo v rozporu s dobrými mravy pomoc v situaci, kdy jste byli v nouzi, nemocní, staří, nesoběstační, nebo v jiných závažných případech. Dítě o vás trvale neprojevovalo zájem, jaký by projevovat mělo. Další zákonným důvodem je, když dítě spáchá úmyslný trestný čin s trestem odnětím svobody nejméně jednoho roku nebo vede trvale nezřízený život.

 

V dědických sporech hraje roli i osobnost pozůstalého a jeho aktuální životní situace

 

Vlastnosti jako egoismus, lačnost nebo závist posilují přirozeně existující konflikty. Čím je člověk v dospělosti nezávislejší na svých rodičích, tím otevřeněji pak může řešit otázku dědictví. Dnes je sotva někdo existenčně závislý na příjmech, které mu obstará dědictví. Dříve to ovšem bylo jinak. V minulosti se často stávalo, že vyděděné děti například nezískali statek, který byl do té doby jejich jediným zdrojem živobytí. Většinou pomáhá se o tom bavit. Zda je to možné, závisí ale také na osobnostech lidí. Ten, kdo se řítí do aktivity, jde rovnou za právníkem, jiný reaguje s odstupem, odmítá každý hovor. Vesměs je ovšem komunikace na téma dědictví často snazší než třeba před 20 lety.

 

A když není možná žádná řeč?

 

Když je situace absolutně vyhrocena a oboustranně neřešitelná, měl by člověk najít profesionální pomoc, například mediátora. Ne vždy však člověk dokáže bez cizí pomoci najít přijatelný kompromis. Mediátor představuje často rychlejší a levnější řešení než jednání u soudu. Především si stávající situaci člověk může řídit sám. U soudu naproti tomu rozhoduje soudce. Výsledkem je, že člověk má nakonec rozsudek, ale rodina je definitivně rozhádána.

Počet komentářů: 0

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..